Kehlsteinhaus - Orlí hnízdo

Kehlsteinhaus je "horská chata" v nadmořské výšce 1834 m vybudovaná jako dárek k Hitlerovým padesátinám. Dnes je to restaurace s připomínkou původní stavby a malou textovou výstavkou spojenou s budováním chaty. Výlet nahoru je možný autobusem z příslušné zastávky, což je pak nenáročný výlet. Od zastávky autobusu jdete totiž rovnou tunelem k výtahu a ten vás vyveze až nahoru, podobně jako původního majitele. Mým cílem bylo zvládnout to celé pěšky.
U autobusové zastávky (Obersalzberg) jsou placená parkoviště, o několik set metrů dál po silnici je pak neplacené, které se ale může rychle zaplnit. Pak se jde při silnici kousek zpět, kde začíná značená cesta nahoru s udáním času 4 hodiny. No nakonec to nebylo tak šílené, výstup trval něco málo přes dvě hodiny. Cesta je pohodlná, místy asfaltová, o něco výše se však začal objevovat sníh. Zpočátku to bylo zábavné, tedy pozorovat zbytky sněhu při cestě, ale později se ukázalo, že závěr cesty bude pokračovat rozbředlým sněhem. Takže se šlo špatně a někdo mohl mít i mokré nohy.

Cesta nahoru

Sněhu přibývá

 Celou cestu se nade mnou tyčila skála a já si optimisticky říkal, že to nemůže být TO místo, ale popravdu bylo. Takže poněkud vyčerpaný jsem dorazil na zastávku autobusu, kde nás pozorovali mírně znudění cestující autobusem. Už jsem snad uvažoval, že zbytek cesty bych i jel tím výtahem - samozřejmě kvůli zájmu o historii, ale nakonec jsem výstup dotáhl do zdárného konce. Tentokrát zcela sněhem, mírně vyšlapaným několika turisty přede mnou.

Chata je rušné místo plné turistů a hostů restaurace. Je tam takový malinký okruh, při kterém projdete i restaurací a uvidíte něketeré původní prvky. Místo bylo často zahaleno v mracích, tak jsem doufal alespoň v trochu atmosféry podobné z filmu Alexandra Sokurova Moloch, ale ta se vzhledem k turistickému návalu nekonala.

Výstavka

Od Orlího hnízda je možné vystoupat ještě o málo výše ke kříží a další vyhlídce. Dále pak pokračuje stezka, po které se dostanete snad do Berchtesgadenu.

Cesta dolů byla samozřejmě snažší a o něco rychlejší. Potkávali jsme další stoupající nadšence obuté i hůře než my a dokonce i cyklisty, což tedy obdivuji. Celkově je to moc pěkný výlet, ať pěšky nebo autobusem.

Ludvík II. Bavorský a jeho zámky Neuschwanstein, Linderhof a Herrenchiemsee

Mohl bych začít v Mnichově, ale tomu budu věnovat jiný příspěvek. Tento se soustředí pouze na tři zámky obývané nebo postavené Ludvíkem II. Bavorským (1845 - 1886) z rodu Wittelsbachů. Výlet byl naplánován na květen, takže vše nasvědčovalo tomu, že počasí by mohlo být krásné a teplé. Opak byl pravdou, těměř celý květnový týden pršelo a také se výrazně ochladilo. Ale návštěvy se dají celkem pohodlně zvládnout i za deště a navíc můžete pozorovat sníh v Alpách, co mi také zbývalo.

Hohenschwangau (pohled od zámku Neuschwanstein)

Hohenschwangau a Neuschwanstein

Zámky jsou blízko sebe, takže návštěva obou na jeden zátah je zcela v pořádku. Navíc prohlídka s průvodcem každého z nich trvá přibližně 30 minut. Jinak to není možné. Hohenschwangau Ludvík nepostavil, ale nějaký čas tu bydlel a pozoroval, jak se na protějším kopci staví jeho pohádkový zámek Neuschwanstein. Strávil tady i dětství, proto si asi také místo oblíbil. Lístky je nutné si koupit v "Ticket Center" po mírném stoupání od parkoviště (nebo zastávky autobusu) a můžete si zvolit na jaký zámek chcete jít dřív (lístky jsou na přesný čas). Já volil nejdříve Hohenschwangau, protože je blíž, jenže pak potřebujete nějaký čas na to, abyste se dostali k dalšímu zámku. Hohenschwangau je poměrně malý zámek se zajímavými interiéry a krásnou zahradou. Pokud zvolíte cestu hlavní branou po silnici (já tam šel cestou dolů) tak jednak uvidíte, jak bylo nutné vysekat cestu do skály a také si pak můžete oživit některá místa při prohlížením fotografií z Ludvíkova dětství v místním muzeu. Museum der bayerischen Könige dole u jezera je příjemné a informativní a je tam mnoho zajímavých věcí i z Ludvíkova života. Já jsem návštěvu muzea využil pro zabití času před návštěvou dalšího zámku.

Neuschwanstein (pohled z Marienbrücke)

Na zámek Neuschwanstein je možné dostat se koňským povozem (podobně jako na Hohenschwangau) nebo i autobusem, který vás vyveze až Marinebrücke a vy můžete pohodlně sejít až k zámku. Já šel samozřejmě pěšky. Není to nijak extrémně náročná cesta a pod zámkem mě čekal vynikající bratwurst. Neuschwanstein je plný schodů a důchodci v naší partě s tím měli skutečné problémy, naštěstí to přežili. Interiéry jsou nádherné a projdete jak ty dokončené, tak na závěr i nedokončené. Protože Ludvíkovi došly peníze a byl zbaven svéprávnosti, takže stačil dokončit jen malý Linderhof. V zámku je kavárna, museumshop a další potřebné místnosti plus vyhlídka. Cesta k Marienbrücke je opět mírně do kopce, ale železný mostek zase slibuje krásný výhled na zámek. Za nímjsou turistické cesty, kam se můžete také vydat, ale já to vzhledem k počasí vzdal.

Marienbrücke

Ubytovaný jsem byl ve Füssenu, což je malé přijemné městečko u jezera. Je zde zámek Hohes Schloss, ale ten jsem bohužel už nestihl navšívit.

Hohes Schloss ve Füssenu

Linderhof

Cesta z Füssenu na Linderhof není úplně přímá, já volil trasu přes Rakousko, kde nás ovšem potkala na silnici zácpa. Nicméně jsem se moc nezdržel a silnice vede kolem krásné scenérie s jezerem Plansee.

Linderhof

Zámek je opět možné navštívit pouze s prohlídkou, která trvá ca 30 minut. Interiéry jsou okázalé a nádherné. A nesmí se tam fotit (jako konečně ani jinde), což mnozí nedodržovali a byli napomínáni a bylo to trapné. No doufám, že si své mizerné fotky pak užijí. Na zámku je velmi zajímavý park s fontánami a dalšími stavbami. Fontána stříká tuším v celou. Já se byl podívat v Maurském kiosku a v Marockém domě.

Maurský kiosek (Linderhof)

Také jsem byl v Ludvíkově umělé jeskyni, kde ovšem bylo lešení a navíc došlo k pomatení jazyků v reproduktoru, takže celá bizarní jeskyně byla ještě bizarnější.

Herrenchiemsee

Zámek je na ostrově Herreninsel jezera Chiemsee a je dostupný lodí. Já jel z města Prien a jedna cesta zabrala asi 15 minut. Na lodi je občerstvení a WC. Chvíli to vypadalo, že bude jenom pod mrakem, ale vzápětí začalo opět silně pršet. Zámek byl inspirovaný Versailles a vybavení interiérů je věnováno Ludvíkovi XIV. a jeho následovníkům. Nákladná stavba nebyla nikdy dokončena, což uvidíte. Já to viděl prostřednictvím výstavy moderního umění pořádané v těchto prostorách. Byl to takový šok, že jsem to jenom proběhl. V přízemí je pak další muzeum věnované Ludvíkovi. Stojí za vidění, ale už se tam nedozvíte nic moc nového. U přístaviště je ještě klášterní budova s muzeem, kterou jsem vzhledem k odjezdu lodě jenom prolétnul.

Herrenchiemsee

Maroko - El Džadída

Cesta

Cesta do El Džadídy z Marrákeše trvala něco přes 3 hodiny a byla podobně pohodlná jako s autobusy CTM. Nejspíš se jednalo o dálkový autobus, který příležitostně (snad na povinných zastávkách) nabíral nové cestující, dokud se zcela nezaplnil. Během cesty byla jedna delší zastávka, při které nastoupila do autobusu žebračka (asi známá firma) a líbala mě na rameno, ale nic se jí vypusinkovat nepodařilo. Venku předala vybrané peníze někomu dalšímu... (no asi je to taky byznys). Během této cesty jsme také poprvé viděli smrtelnou dopravní nehodu. Autobus "taktně" přibrzdil, abychom o něco nepřišli. Od příjezdu jsem se v autobusech i taxících poutal, ale postupně má pozornost k tomuto opatření opadla. Chyba. Styl jízdy na marockých silnicích je vskutku spíše chaotický a nebezpečný.
Při příjezdu do El-Džadídy to vypadalo, že snad bude i pršet, ale během poledne se mraky odebraly někam do vnitrozemí a léto pokračovalo. Příjezd byl na ošklivé a přeplněné autobusové nádraží. Rychle jsme vypadli a šli přímo na pobřeží, kde měl být hotel. Díky této lokaci jsem ho našel snadno. Recepční byl nepříjemný, ale hned nás ubytoval a bylo všechno v cajku.

    Pohled na El Džadídu z hradeb

 

Město

El Džadídu jsem vybral jako předposlední destinaci, protože byla u Atlantiku a hodinu cesty od Casablanky, odkud pak letíme. A taky měla být v některých místech hezká.
Našli jsme si restauraci v centru, kam jsme pravidelně chodili na jídlo, marocké speciality - kuře, plody moře apod. To hezké z El Džadídy je staré opevněné město (Mazagan) připomínající svojí architekturou evropské stavby. Je to díky tomu, že bylo dlouho ve správě Portugalců. Je zde kostel (tuším, že zavřený), funkční mešita, nějaké restaurace, bývalá synagoga, hradby a hlavně bývalá cisterna, která je přístupná. No a pár obchůdků.

    Mazagan

    Synagoga

                      Minaret ve starém městě

Na cisternu jsme počkali do tří, kdy se přišourala pokladní, něco zaklela, prodala nám lístky a hned se na nás vrhl průvodce. Toho jsme odmítli plynnou češtinou a on nás konečně pustil dolů. Byli jsme tam první a sami, místo to bylo tajemné. Samotu jsme užívali několik dlouhých minut než dorazil zájezd turistů, u kterých se průvodce konečně chytil.

   Cisterna

Zbytek města nijak atraktivní není, Jedná se o letovisko Maročanů a pravděpodobně dochází k jeho postupné přestavbě, vznikají bulváry, staví se hotely a nedaleko jsme zahlídli dostihy. Teď již bylo po sezóně, takže  na plážích byli spíše místní. Pláž před hotelem se během dne postupně zaplnila fotbalisty, kteří hráli dlouho do noci.

    Odliv



Druhý den jsme si naplánovali cestu na pláž vzdálenou 5km jižně od města. Bohužel jsme přecenili svoje síly, bylo to únavné a cíle jsme stejně nedosáhli. Zato jsme se seznámili s odvrácenou stranou města. Myslel jsem, že u moře může být vzduch jenom čistý, ale díky odpadkům a neúdržbě jsme v podstatě procházeli  smradlavou skládkou.

    Odvrácená strana El Džadídy

Poslední den jsme strávili v Casablance u rozbouřeného oceánu na pláži Ain Diab. Ráno jsme díky zpožděnému vlaku na letiště, obštrukcím ohledně odbavení (oni prostě nepochopí, že zavazadlo má mít nějaký rozměr a váhu a budou kolem toho dělat scény, dokud to stejně nebudou muset doplatit) a výměně peněz málem nestihli letadlo. Podobně to vypadalo při přestupu v Miláně, ale nějak se podařilo dostat domů.

    Poslední večer na pláži Ain Diab v Casablance

(jm)

Maroko - Marrákeš

    Náměstí Džámaa El Fna

 

Cesta

Cesta do Marrákeše z Fezu byla přes noc a asi 9 hodin dlouhá a samozřejmě únavná. Na cestu jsem si koupil sušenky, zatímco paní přede mnou si s sebou vzala bezedné zásoby včetně smažené ryby. No bylo to utrpení ve všech směrech. Do takřka vylidněného města jsme dorazili téměř za svítání a jak už to tak občas bývá, informace v průvodci se lehce odlišovaly od skutečnosti. Podle plánu jsme měli vystoupit nedaleko hotelu, ale z nějakého důvodu jsme jeli někam o 2 kilometry dál. CTM si asi postavilo nové nádraží, i když zcela nově nevypadalo. Poněkud nejistě jsme si to odšlapali k medíně, kde měl být náš hotel - rijád. To je tradiční dům nebo palác s dvorkem uprostřed, ze kterých se v posledních dobách budují příjemné hotely. Jak jsem čekal, najít hotel ve spleti uliček bylo takřka nemožné. Pomohl nám jeden ochotný chlapík, jehož ochota pochopitelně nebyla zcela zadarmo. Nabízené drobné mu nestačily (dovedl nás o jednu ulici dál), chtěl papírovky, ale s tím už jsme nesouhlasili. Odehnal ho až majitel správce rijádu, naštěstí jsme ho už nepotkali. Rijád byl stylový a opravdu pěkný, s terasou příjemnými a klidnými pokoji. Jedinou slabinou opět byla koupelna, ale dalo se to vyřešit.

    Obrázek z rijádu

 

Město

Marrákeš, především medína, je skutečně turistickou atrakcí připomínající svým provozem ulice ve Starém městě v Praze nebo cestu na Karlštejn. Slavé náměstí Džámaa El Fna je plné turistů, súky kolem jsou plné turistů, jezdí tu drožky a všichni očekávají nějaké peníze od nás turistů. Devatenácti kilometry dlouhými hradbami obehnaná medína je podobné bludiště jako medína ve Fesu, ale méně tajemné a neméně náročné.

    Hradby medíny

Chodili jsme podle značených tras, abychom nalezli všechny pamětihodnosti a zajímavá místa. Když jsem se nedejbože zastavili, tak nás hned místní poháněli zpět na náměstí nebo ukazovali cedule, které jsme viděli a chtěli za to spropitné. Jediné řešení bylo pořád chodit nebo si něco koupit.
Kromě náměstí, kde se předvádějí různé a kejkle a večer se zde závodí ve vaření, je nedaleko jedna z nejvýznamnějších mešit v zemi s charakteristickým minaretem. Jsou tu dva nádherné paláce se jmény, která se mi neustále pletla -  Bahia a Badi. Jeden je impozantní zřícenina obydlená čápy a druhý se dvorky a nádhernou výzdobou.

                      Mešita Kutubija

    Palác Bahia

    Palác Badi


Je tu několik zajímavých muzeí a Saadské hrobky, jejichž atmosféru trochu kazíme právě my, turisté. Na interiéry byla fronta.

    Saadské hrobky

Město působí svojí polohou (obklopené horami) příjemně, ale také poněkud nudně. Ve Ville Nouvelle jsem chtěl navštívit pouze dům se zahradou, které patřili Yves Saint-Laurentovi, jehož popel zde má být rozprášen. Z nějakého neznámého důvodu bylo zavřeno.

                      Medína

    Část mapy medíny

Z Marrákeše do El Džadídy jsme museli jet z běžného autobusového nádraží. Zažili jsme naháněče, prodejce mastiček, žebráky na nádraží i v autobuse. Naštěstí se nám podařilo zakoupit jízdenku bez pomoci. El Džadída zřejmě nebyla tou top destinací.

(jm)

Maroko - Fés

Příjezd

Jestli Meknés působil jako velké město, tak Fés byl obrovský. Na první pohled. Autobus sice nejel na periferii, ale nádraží bylo v nové části města a tak 5-7 km od našeho hotelu, záležím jak to trefíte. To už je pěšky poněkud daleko. Hned od nádraží nás začal otravovat naháněč s ubytováním a zároveň nás tím upozornil , že tady to bude trošku jiná. Možná byly naše obavy přehnané, ale Fés, a především jeho medína, jsou turistické atrakce a tím je trochu dána i atmosféra místa. Pánovi jsme ujeli autobusem, který končil u medíny. Náš hotel však byl na opačné straně hradeb. Lonely autobus projel kolem nás jednou a pak už nikdy, taxíky beru jen v nouzi (:-), tedy jsme šli pěšky kolem medíny (asi 2 km). Medínou jsme si ještě netroufli. Díky tomu se nám nabídl nádherný výhled na velkou část města. Hotel byl takový standardní s ochotným personálem. Majitel byl více než ochotný nám cokoliv doporučit a jeho snaha vedla nenápadně k nějakému obchodu, ale tomu jsme jaksi odolali. Neprotestoval, ale určitě čekal, že si něco koupíme... Hotel byl na rušné ulici, ale po půlnoci je tak nějak klid, jen ty čubky tam pořád štěkají. Zpátky to bylo pěšky přes medínu a taxíkem.

                                Pohled z pevnosti na marínovské hrobky

 

Město

Majitel nás hned zavedl do medíny a obchodu, kde nás předal jinému pánovi a ten dalšímu a tak jsme se "zadarmo" dostali až k jedné z atrakcí města - koželužnám. Zadarmo to asi úplně nemělo být, ale zmatek kolem ruských turistek nám umožnil se nepozorovaně vytratit. Výhled na koželužny je z obchodů a patrně se očekává, že si i něco koupíte. Jako malou pozornost dostanete mátu, aby jste sebou náhodou nešvihli z toho smradu. Chvíli se to vydržet dalo, ale pak jsem ten závan cítil u každého obchodu s koženými výrobky.

                                Koželužny

Díky tomu výletu se nám otevřela cesta do medíny. Je to skutečně impozantní bludiště. Snažili jsme se držet ukazatelů, neboť jsou tu různé trasy od památky k památce a ven. Nějak se nám to podařilo a nakonec i najít vše, co jsme chtěli.

                                Kudy je to správně? Medína po ránu, když je svátek a klid.

Jsou tu dvě nádherné medresy, mešita, do které nemuslima nepustí a muzeum v restaurované karavanseráji, muzeum Batha. Všechna tato místa byla únikem a oázou klidu v rušné medíně. Byl jsem z ní trošku divoký, neboť zastavit se, znamenalo být hned v kontaktu s obchodníky nebo samozvanými průvodci, což bylo dosti únavné. Nakonec jsme ale našli pěkný a klidný obchůdek s keramikou. Fés se proslavil modrobílou keramikou a prodávají se zde i výrobky z Marrákéše a Safí (misku vyrobenou v Safi jsem si loni přivezl z Andalusie, jak jsem později zjistil).

                                            Medersa Bou Inania

                               Muzeum Batha s obrovskou zahradou

                                            "Nejkrásnější" kašna v medíně

                                            Karavanseráj

Nad medínou na kopci je hřbitov, kterému vévodí zříceniny marínovských hrobek. Vedle je pak pevnost s moderním a výtečným muzeem zbraní a terasou s výhledem. Sem nikdo nechodí, asi protože to není v Lonely Planet, což je škoda.

                                            Jedna z hrobek Merínovců

                                Pevnost Bordž Nord s muzeem zbraní



Když si člověk chtěl odpočinout od medíny, šel do Ville Nouvelle. Cestou jsme narazili na obchoďák a cestou zpátky na královský palác s mosaznými branami, do kterých pralo slunce, takže zářily už z dálky. Hned vedle je židovská čtvrť, tzv. melilla, kde prý už Židé nežijí.

                                Bulvár Hassana II. ve Ville Nouvelle

                               Brána královského paláce

                                Melilla

Fés je stále jedním z njintenzivnějších zážitků z Maroka a je tam svým způsobem krásně.

                                Medína se záwíjou Muláje Idríse II.          

...a do Marrákeše!

(jm)