Maroko - El Džadída

Cesta

Cesta do El Džadídy z Marrákeše trvala něco přes 3 hodiny a byla podobně pohodlná jako s autobusy CTM. Nejspíš se jednalo o dálkový autobus, který příležitostně (snad na povinných zastávkách) nabíral nové cestující, dokud se zcela nezaplnil. Během cesty byla jedna delší zastávka, při které nastoupila do autobusu žebračka (asi známá firma) a líbala mě na rameno, ale nic se jí vypusinkovat nepodařilo. Venku předala vybrané peníze někomu dalšímu... (no asi je to taky byznys). Během této cesty jsme také poprvé viděli smrtelnou dopravní nehodu. Autobus "taktně" přibrzdil, abychom o něco nepřišli. Od příjezdu jsem se v autobusech i taxících poutal, ale postupně má pozornost k tomuto opatření opadla. Chyba. Styl jízdy na marockých silnicích je vskutku spíše chaotický a nebezpečný.
Při příjezdu do El-Džadídy to vypadalo, že snad bude i pršet, ale během poledne se mraky odebraly někam do vnitrozemí a léto pokračovalo. Příjezd byl na ošklivé a přeplněné autobusové nádraží. Rychle jsme vypadli a šli přímo na pobřeží, kde měl být hotel. Díky této lokaci jsem ho našel snadno. Recepční byl nepříjemný, ale hned nás ubytoval a bylo všechno v cajku.

    Pohled na El Džadídu z hradeb

 

Město

El Džadídu jsem vybral jako předposlední destinaci, protože byla u Atlantiku a hodinu cesty od Casablanky, odkud pak letíme. A taky měla být v některých místech hezká.
Našli jsme si restauraci v centru, kam jsme pravidelně chodili na jídlo, marocké speciality - kuře, plody moře apod. To hezké z El Džadídy je staré opevněné město (Mazagan) připomínající svojí architekturou evropské stavby. Je to díky tomu, že bylo dlouho ve správě Portugalců. Je zde kostel (tuším, že zavřený), funkční mešita, nějaké restaurace, bývalá synagoga, hradby a hlavně bývalá cisterna, která je přístupná. No a pár obchůdků.

    Mazagan

    Synagoga

                      Minaret ve starém městě

Na cisternu jsme počkali do tří, kdy se přišourala pokladní, něco zaklela, prodala nám lístky a hned se na nás vrhl průvodce. Toho jsme odmítli plynnou češtinou a on nás konečně pustil dolů. Byli jsme tam první a sami, místo to bylo tajemné. Samotu jsme užívali několik dlouhých minut než dorazil zájezd turistů, u kterých se průvodce konečně chytil.

   Cisterna

Zbytek města nijak atraktivní není, Jedná se o letovisko Maročanů a pravděpodobně dochází k jeho postupné přestavbě, vznikají bulváry, staví se hotely a nedaleko jsme zahlídli dostihy. Teď již bylo po sezóně, takže  na plážích byli spíše místní. Pláž před hotelem se během dne postupně zaplnila fotbalisty, kteří hráli dlouho do noci.

    Odliv



Druhý den jsme si naplánovali cestu na pláž vzdálenou 5km jižně od města. Bohužel jsme přecenili svoje síly, bylo to únavné a cíle jsme stejně nedosáhli. Zato jsme se seznámili s odvrácenou stranou města. Myslel jsem, že u moře může být vzduch jenom čistý, ale díky odpadkům a neúdržbě jsme v podstatě procházeli  smradlavou skládkou.

    Odvrácená strana El Džadídy

Poslední den jsme strávili v Casablance u rozbouřeného oceánu na pláži Ain Diab. Ráno jsme díky zpožděnému vlaku na letiště, obštrukcím ohledně odbavení (oni prostě nepochopí, že zavazadlo má mít nějaký rozměr a váhu a budou kolem toho dělat scény, dokud to stejně nebudou muset doplatit) a výměně peněz málem nestihli letadlo. Podobně to vypadalo při přestupu v Miláně, ale nějak se podařilo dostat domů.

    Poslední večer na pláži Ain Diab v Casablance

(jm)

Maroko - Marrákeš

    Náměstí Džámaa El Fna

 

Cesta

Cesta do Marrákeše z Fezu byla přes noc a asi 9 hodin dlouhá a samozřejmě únavná. Na cestu jsem si koupil sušenky, zatímco paní přede mnou si s sebou vzala bezedné zásoby včetně smažené ryby. No bylo to utrpení ve všech směrech. Do takřka vylidněného města jsme dorazili téměř za svítání a jak už to tak občas bývá, informace v průvodci se lehce odlišovaly od skutečnosti. Podle plánu jsme měli vystoupit nedaleko hotelu, ale z nějakého důvodu jsme jeli někam o 2 kilometry dál. CTM si asi postavilo nové nádraží, i když zcela nově nevypadalo. Poněkud nejistě jsme si to odšlapali k medíně, kde měl být náš hotel - rijád. To je tradiční dům nebo palác s dvorkem uprostřed, ze kterých se v posledních dobách budují příjemné hotely. Jak jsem čekal, najít hotel ve spleti uliček bylo takřka nemožné. Pomohl nám jeden ochotný chlapík, jehož ochota pochopitelně nebyla zcela zadarmo. Nabízené drobné mu nestačily (dovedl nás o jednu ulici dál), chtěl papírovky, ale s tím už jsme nesouhlasili. Odehnal ho až majitel správce rijádu, naštěstí jsme ho už nepotkali. Rijád byl stylový a opravdu pěkný, s terasou příjemnými a klidnými pokoji. Jedinou slabinou opět byla koupelna, ale dalo se to vyřešit.

    Obrázek z rijádu

 

Město

Marrákeš, především medína, je skutečně turistickou atrakcí připomínající svým provozem ulice ve Starém městě v Praze nebo cestu na Karlštejn. Slavé náměstí Džámaa El Fna je plné turistů, súky kolem jsou plné turistů, jezdí tu drožky a všichni očekávají nějaké peníze od nás turistů. Devatenácti kilometry dlouhými hradbami obehnaná medína je podobné bludiště jako medína ve Fesu, ale méně tajemné a neméně náročné.

    Hradby medíny

Chodili jsme podle značených tras, abychom nalezli všechny pamětihodnosti a zajímavá místa. Když jsem se nedejbože zastavili, tak nás hned místní poháněli zpět na náměstí nebo ukazovali cedule, které jsme viděli a chtěli za to spropitné. Jediné řešení bylo pořád chodit nebo si něco koupit.
Kromě náměstí, kde se předvádějí různé a kejkle a večer se zde závodí ve vaření, je nedaleko jedna z nejvýznamnějších mešit v zemi s charakteristickým minaretem. Jsou tu dva nádherné paláce se jmény, která se mi neustále pletla -  Bahia a Badi. Jeden je impozantní zřícenina obydlená čápy a druhý se dvorky a nádhernou výzdobou.

                      Mešita Kutubija

    Palác Bahia

    Palác Badi


Je tu několik zajímavých muzeí a Saadské hrobky, jejichž atmosféru trochu kazíme právě my, turisté. Na interiéry byla fronta.

    Saadské hrobky

Město působí svojí polohou (obklopené horami) příjemně, ale také poněkud nudně. Ve Ville Nouvelle jsem chtěl navštívit pouze dům se zahradou, které patřili Yves Saint-Laurentovi, jehož popel zde má být rozprášen. Z nějakého neznámého důvodu bylo zavřeno.

                      Medína

    Část mapy medíny

Z Marrákeše do El Džadídy jsme museli jet z běžného autobusového nádraží. Zažili jsme naháněče, prodejce mastiček, žebráky na nádraží i v autobuse. Naštěstí se nám podařilo zakoupit jízdenku bez pomoci. El Džadída zřejmě nebyla tou top destinací.

(jm)

Maroko - Fés

Příjezd

Jestli Meknés působil jako velké město, tak Fés byl obrovský. Na první pohled. Autobus sice nejel na periferii, ale nádraží bylo v nové části města a tak 5-7 km od našeho hotelu, záležím jak to trefíte. To už je pěšky poněkud daleko. Hned od nádraží nás začal otravovat naháněč s ubytováním a zároveň nás tím upozornil , že tady to bude trošku jiná. Možná byly naše obavy přehnané, ale Fés, a především jeho medína, jsou turistické atrakce a tím je trochu dána i atmosféra místa. Pánovi jsme ujeli autobusem, který končil u medíny. Náš hotel však byl na opačné straně hradeb. Lonely autobus projel kolem nás jednou a pak už nikdy, taxíky beru jen v nouzi (:-), tedy jsme šli pěšky kolem medíny (asi 2 km). Medínou jsme si ještě netroufli. Díky tomu se nám nabídl nádherný výhled na velkou část města. Hotel byl takový standardní s ochotným personálem. Majitel byl více než ochotný nám cokoliv doporučit a jeho snaha vedla nenápadně k nějakému obchodu, ale tomu jsme jaksi odolali. Neprotestoval, ale určitě čekal, že si něco koupíme... Hotel byl na rušné ulici, ale po půlnoci je tak nějak klid, jen ty čubky tam pořád štěkají. Zpátky to bylo pěšky přes medínu a taxíkem.

                                Pohled z pevnosti na marínovské hrobky

 

Město

Majitel nás hned zavedl do medíny a obchodu, kde nás předal jinému pánovi a ten dalšímu a tak jsme se "zadarmo" dostali až k jedné z atrakcí města - koželužnám. Zadarmo to asi úplně nemělo být, ale zmatek kolem ruských turistek nám umožnil se nepozorovaně vytratit. Výhled na koželužny je z obchodů a patrně se očekává, že si i něco koupíte. Jako malou pozornost dostanete mátu, aby jste sebou náhodou nešvihli z toho smradu. Chvíli se to vydržet dalo, ale pak jsem ten závan cítil u každého obchodu s koženými výrobky.

                                Koželužny

Díky tomu výletu se nám otevřela cesta do medíny. Je to skutečně impozantní bludiště. Snažili jsme se držet ukazatelů, neboť jsou tu různé trasy od památky k památce a ven. Nějak se nám to podařilo a nakonec i najít vše, co jsme chtěli.

                                Kudy je to správně? Medína po ránu, když je svátek a klid.

Jsou tu dvě nádherné medresy, mešita, do které nemuslima nepustí a muzeum v restaurované karavanseráji, muzeum Batha. Všechna tato místa byla únikem a oázou klidu v rušné medíně. Byl jsem z ní trošku divoký, neboť zastavit se, znamenalo být hned v kontaktu s obchodníky nebo samozvanými průvodci, což bylo dosti únavné. Nakonec jsme ale našli pěkný a klidný obchůdek s keramikou. Fés se proslavil modrobílou keramikou a prodávají se zde i výrobky z Marrákéše a Safí (misku vyrobenou v Safi jsem si loni přivezl z Andalusie, jak jsem později zjistil).

                                            Medersa Bou Inania

                               Muzeum Batha s obrovskou zahradou

                                            "Nejkrásnější" kašna v medíně

                                            Karavanseráj

Nad medínou na kopci je hřbitov, kterému vévodí zříceniny marínovských hrobek. Vedle je pak pevnost s moderním a výtečným muzeem zbraní a terasou s výhledem. Sem nikdo nechodí, asi protože to není v Lonely Planet, což je škoda.

                                            Jedna z hrobek Merínovců

                                Pevnost Bordž Nord s muzeem zbraní



Když si člověk chtěl odpočinout od medíny, šel do Ville Nouvelle. Cestou jsme narazili na obchoďák a cestou zpátky na královský palác s mosaznými branami, do kterých pralo slunce, takže zářily už z dálky. Hned vedle je židovská čtvrť, tzv. melilla, kde prý už Židé nežijí.

                                Bulvár Hassana II. ve Ville Nouvelle

                               Brána královského paláce

                                Melilla

Fés je stále jedním z njintenzivnějších zážitků z Maroka a je tam svým způsobem krásně.

                                Medína se záwíjou Muláje Idríse II.          

...a do Marrákeše!

(jm)

Maroko - Meknés a Volubilis

 

                                Báb Mansúr

 

Příjezd

Cesta autobusem CTM po dálnici v poledne byla mírně ospalá. Meknés na první pohled nevypadal tak malý, jak jsem si ho představoval. Nakonec je to stále královské město. Autobus s námi objel medínu a zavezl do Ville Nouvelle (původně nová část města postavená Francouzi, je to obecný jev ve velkých městech v Maroku), kde je nádraží. Protože předpoklad byl, že hotel není extra daleko, šli jsme pěšky. Při teplotě, kdy Taťána Míková doporučuje v Čechům, aby zůstali doma a hlavně se nenamáhali, jsme s bágly na zádech i na břiše v plném slunci šplhali na jakýsi ostroh, kde podle mapy měl být hotel. A nebyl. Běhal jsem tam, jak slepička, co hledá vodu pro umdlelého kohouta, ptal se lidí a nic. Vzali jsme tedy taxíka, který taky prd věděl, ale alespoň tušil lokalitu a jeli zpátky odkud jsme přišli. Po několika dotazech na autochtony a jednom velmi drahém hovoru jsme hotel našli. Na booking.com byl špatně zanesený, adresa naštěstí byla dobrá, ale vila, kde se hotel nacházel nebyl ani označený. Taxikář nás samozřejmě natáhnul, ale v euforii nad nalezeným noclehem jsme mu to zaplatili. Naštěstí tím trable skončili. Hotel i majitel byli přijemní a očekával nás tam chladivý bazén (a pár šmíráků).

Město

Zpětně byl Meknés velmi příjemnou tusristickou destinací, kde nikdo neotravoval a památek byl dostatek. V medíně jsme si našli kavárnu, kde ráno podávali levnou a dobrou snídani a já měl po pár dnech zase kafe ("o lé"). U hradeb, prý s jednou z nejkrásnějších bran Báb Mansúr, je hned náměstí El Hedim, které se má snažit konkurovat slavnému Džemá el-Fná v Marrákeši - tedy kavárny, hadi a různé další kejkle, která vás mají připravit o peníze a snad trochu i pobavit. Také je u něj moc pěkné muzeum umístěné ve starém paláci.

                                Place El Hedim

Protože jsme chtěli vidět jakousi hrobku, zabloudili jsme na súky, které byly bohužel velmi narvané a později i na opuštěný hřbitov a chudinskou čtvrť, kam bych raději nezabloudil.
Do nitra medíny jsme se příliš nedostali, nebyl důvod. Pouze návštěva medresy Bou Inania nás tam vtáhla.

                                            Medresa Bou Inania

Na opačné straně hrobka Mulaje Ismaila, ale dostanete se jen na přilehlé dvorky. Mulaj (1672–1727) byl jedním z nejvýznamnějších marockých panovníků a jeho původ údajně sahá až k Prorokovi Muhammadovi.
On také postavil obrovské stáje. Ty jsou dál od centra, ale jde se k nim mezi vysokými hradbami, kde je královský palác. U stájí, které jsou částečně restaurované je i působivá umělá nádrž.

                                             Cesta ke stájím

                                Stáje

                                Vodní nádrž

Poslední, poněkud obskurní památkou bylo něco jako skladiště nebo vězení, kde si platíte za trochu adrenalinu při bloudění temným sklepením, pokud nemáte baterku .

Ve Ville Nouvelle jsme hledali hlavně jídlo. Šli jsme podle Lonely průvodce a našli restauraci Gambrinus, kterou měl otevřít nějaký emigrant (do Maroka?!), ale už jí asi nevede. Nabídka byla mírně dražší a nezajímavá, takže jsme zkusili jinou, kam chodí místní a čtenáři Lonely. Dla jsem si tu konečně tažínu - kuřecí s olivami. No zkusil jsem, moje oblíbené jídlo to asi nebude a kuskus zase patlali někdy ve středu, kdy odjíždíme, nebo tak. Můžu prozradit, že honbu za kuskusem jsem prohrál neboť ho vždycky vařili jen jeden den v týdnu a vždy ten, kdy já tam nebyl. Vivat kuskus!

                                Gambrinus

 

Volubilis

Do Volubilis jsme jeli v poledne, což byla samozřejmě chyba. Není se tam kde schovat před sluncem a procházka mezi ruinami je tak úmornější než je v jiné denní době. Protože jsem opět neměl chuť smlouvat, zaplatil jsem taxikáři za výlet i s čekáním o něco víc, než bylo nutné (ale v normě). Nedaleké "svaté" město Mulaj Idris jsme vynechali. Vypadalo malebně, ale čím dál do něj, tím malebněji. Zblízka vypadalo poněkud betonově. Volubilis je rozlehlé římské město kde je spousta mozaik, jeden kamenný penis a mnoho dalších zajímavých detailů.

                                Mulaj Idris

(jm)

Maroko - Rabat a Salé

                                Opevnění Chellahu

Příjezd

Cesta z Casablancy byla klidná a konečně jsem byl konfrontován s jízdou na marockých silnicích a dálnicích. Je to divočina. Klakson se používá neustále, auta se neudrží v pruhu, ale nějakým záhadným způsobem (podobně jako v Egyptě) tento způsob řízení funguje bez častých nehod. Já byl tedy za celý pobyt svědkem pouze dvou.
Jak byl odjezd z Casablancy pěkně z centra, v Rabatu nás CTM vysypal na periferii. Tramvaj do města jsem v třicetistupňovém vedru nenašel a doporučený autobus kolem mě neprojel. Na zastávce jsem vybral ve MHD správném směru a spolu s GPS nás dovezl k medíně a nedaleko hotelu. Tramvaj k busu jezdí a je to pohodlné, ale hledá se z opačného směru špatně. Využil jsem ji na cestu zpátky. Moderní a pohodlné.

                                                    Medína v Rabatu                   

 

Město

Rabat a je hlavní město Maroka a přesto působí velmi klidným dojmem. Medína je malá a nenáročná, novéí město se širokými bulváry a chodníky je k procházkám jako stvořené. Jen ta pláž stojí za prd.
Navštívil jsem Archeologické muzeum, které působilo dost ošuntěle, ale jsou v něm nádherné nálezy z Volubilis, především bronzy. Za hradbami města je Chellah, kde se mísí ruiny antických a islámských staveb a je to moc příjemné a klidné místo.

                                Chellah

Pěšky (protože Jarmil je spořivý) jsem došel k mauzoleu krále Mohammeda V. hlídaného vojenskou stráží. Nová architektura tu stojí vedle nedokončené Hassanovy mešity z místa je zajímavý výhled na město a naopak, minaret je jeho dominantou. Návštěva Kasby (pevnosti) na pobřeží byla mírně otravná, protože nás pronásledoval samozvaný průvodce a ti, jak známo, se snadno uráží. Klidnější návštěvu jsem odložil až na další den.

                                Mauzoleu krále Mohammeda V.

                                            Nedokončená Hassanova mešita

Cestou přes Kasbu jsem šel (vskutku) kolem ústí řeky na druhý břeh do Salé, kde je velká medína a památky (náboženská škola - medresa, mešita). Turistky si stoplnuli pramici a nechali se převézt, ale pochybuji, že to byla nějaká výhra. Na druhé straně jsem je potkal při cestě zpátky s místním průvodcem. Na druhé straně jsem také potkal McDonalds a zašel si na šejka se zmrzlinou. Přiznám se, že tohoto klimatizovaného potěšení jsem využíval celkem často, zvláště, když si jídlo z ulice začalo vybírat daň na zažívání.

                                Brána Kasby

                                Kasba

Medresa byla nádherná a stala se takovou předzvěstí památek v dalších městech. Zde jsme ovšem byli sami.
Na koupání na městské pláži nakonec přeci jen došlo. Hladina připomínala Bolevák, ale k menšímu osvěžení to bylo dobré. Co nebylo dobré, byl můj ručník, kterému se ve vlhkém prostředí nedařilo uschnout a začínal zavánět.

                                            Medresa v Salé
                                        

                                Medína v Salé

Nedaleko hotelu jsme si vyhlídly restauraci s kuřaty. První dojem výborný, čtvrtka kuřete i s přílohou za pár. Pořád jsme nechápal, jak je to tu se spropitným, tak jsme první večer nechali pánovi nějaké drobné. Druhý den mi měl vracet na větší bankovku, a tak dlouho a usilovně hledal drobné, že jsem konečně pochopil. Opravdu ho chtějí! A jak jsem pochopil ještě o něco později, platit chtějí za všechno, i za drobnou laskavost. Maroko, turistů ráj.
A následuje vnitrozemí a Meknés...

(jm)

                               Městská pláž v Rabatu

                                Mlha nad Rabatem

                                            Salé